Cesta časem v severozápadní Číně

3. 04. 2017 16:25:00
O cestování časem bylo natočeno už hodně filmů. Většinou je k cestování časem potřeba nějaký přístroj, ale ve skutečnosti člověk žádnou mašinku nepotřebuje. Stačí zajet na ta správná místa ve správný čas.

A několik takových míst se nachází také v severozápadní Číně.

Úvod do cestování časem

Výlet do různých období nabízí cesta třemi městy severozápadní Číny: Xiahe - Langmusi - Songpan. Všechna tato města spojuje jedna věc. Jsou to místa s většinovým počtem čínských národnostních menšin a s rozvíjejícím se cestovním ruchem. Původní je městečko Xiahe, jehož jedna polovina je tibetská a druhá čínsko-muslimská. Městečko Langmusi je jen tibetské. Ve městě najdete jen pár muslimských uliček a Číňané jsou tam pouze turisté. A městečko Songpan je domovem několika národností - Tibeťanů, Qiang a Muslimů a dalších. Číňanů už je tu o trošku více než v Langmusi, ale většina z nich jsou stále jen turisté. Těch je ale opravdu hodně, protože toto město už prošlo fází přeměny a dnes je krásné, zrekonstruované a plné lidí.

Xiahe - poslední zbytky minulosti

První zastávkou bylo okresní městečko Xiahe. Je to malé městečko ve výšce asi 2 900 metrů nad mořem. Nachází se v tibetské autonomní prefektuře Gannan v provincii Gansu. Toto městečko je v Číně výjimečné svým etnickým složením. Zatímco po celé Číně je 98% etnických Číňanů, v městečku Xiahe je jich 45%. Dalších 45% jsou Tibeťané a 10% muslimové. Středem města teče říčka, která dělí město na dvě části: muslimsko-čínskou a tibetskou. Mezi těmito dvěma částmi panoval většinu času mír, ale nebylo tomu tak vždy. Odehrály se zde také boje a nejtvrdším zásahem pro městečko byla kulturní revoluce. Ta ovlivnila i místní chrám Labrang. Během kulturní revoluce počet mnichů v chrámu výrazně poklesl. Není to jen tak obyčejný chrám. Po paláci Potala ve Lhase je to druhý největší chrám tibetského buddhismu na světě a byl vybudován na počátku 18. století.

Xiahe nemá ani letiště ani vlakovou stanici. Nejbližší letiště se nachází 240 kilometrů odtud, v hlavním městě provincie Lanzhou, odkud je potřeba jet autem.

Městečko Lanzhou je známé svými taženými nudlemi, které přímo před vámi připravují zdejší muslimové, nejpočetnější menšina v tomto městě. Když člověk jede autem po okolí, určitě mu to dojde. Každých deset metrů se zde tyčí mešita. Malá, velká, klasická, moderní, jednoduchá, ornamentální... Všechny druhy, co si jen dokážete představit. I čínské stavby mají na svém vrcholu půlměsíc. Značky a nápisy jsou tu dvojjazyčné - čínské a arabské. Muži na motorkách nosí pokrývky hlavy a ženy na cestách mají vlasy skryté pod šátky. Všude se "táhnou" čerstvé nudle a všude se staví. Člověk se ještě sto kilometrů od Lanzhou pohybuje v oblacích prachu, všechna okna musí být zavřená, protože jinak by se nedalo dýchat. Naše auto nemělo klimatizaci, a tak jsme dýchat stejně nemohli. Postupně se však krajina měnila. Pomalu jsme přejeli z převážně muslimské oblasti do oblasti tibetské. Stavby mizely a začaly se objevovat pastviny, teplota klesla a osoby citlivé na výšky začala bolet hlava. Změna byla nejvíce vidět na značkách. Nejprve byly čínsko-arabské, potom čínsko-arabsko-tibetské a nakonec jen čínsko-tibetské.

Den v klášteře

Náš první den jsme si přivstali. Ranní modlitba začíná už o páté ráno. V Xiahe žije přes dva tisíce mnichů. Mnichy vidíte všude, proto jsme čekali, že ranní modlitba bude zážitek. Čekali jsme stovky až tisíce mnichů ve druhém největším chrámovém komplexu tibetského buddhismu, ale přišlo jich jen pár. V největší místnosti chrámového komplexu sedělo asi 15 mnichů - tři vybírali peníze od lidí, kteří je dávali jako oběť. Všude bylo cítit jačí máslo, ze kterého se dělají svíce i sochy. Chrám stojí za to vidět ráno při východu slunce. Nejsou zde turisté a není třeba platit mnichům vstupné. Vidíte život místních lidí. Mniši se začali objevovat, až když se ranní modlitba končila. Z kuchyně nosili konve s jačím mlékem, máslem a jogurtem. Pronikavý zápach jačích mléčných výrobků se šířil všude kolem. Okolo celého klášterního komplexu se táhne několikakilometrová řada modlitebních mlýnků. Tibetští páni byli mazaní. Jelikož obyvatelstvo bylo nevzdělané a neumělo číst svaté texty a modlitby, zatočení jednoho modlitebního kotouče se rovná jedné odrecitované modlitbě. Od časného rána jsme viděli místní Tibeťany chodit kolem chrámu a točit tisíci mlýnky. Chodit se smí jen ve směru hodinových ručiček, když jsme jednou šli omylem opačně, byli všichni dost naštvaní. Občas vidíte projít mnicha, ale většinou tam byly shrbené stařenky, ohnuté pod tíhou let, a dědečkové s tváří podobnou zmačkanému papíru. Dále ženy v krojích a za nimi jejich cupitající děti s tmavě červenými tvářemi, které jsou pro Tibeťany typické. Většina těchto lidí byla příliš stará na to, aby zvládla mlýnky roztočit, a tak se čas od času zastavila a čekala na někoho mladšího, kdo je roztočí před ní. Rozhodli jsme projít celý okruh kolem klášterního komplexu. Dohromady má asi čtyři kilometry, ale člověk si udělá krásný obraz o této tibetské části. V okolí stojí nádherné vyřezávané dřevěné brány a pod nimi si povídají mniši. U západního okraje komplexu se nachází kopec, na který se dá vylézt a vidět z něj městečko obklopené horami. Na kopci běhali Číňané a hráli si se zdejšími kozami. Po cestě nás zastavila tibetská rodinka. Čínsky neuměli, takže jsme se museli dohadovat rukama nohama. Chtěli, abychom je vyfotili. Po vyfocení k nám začali natahovat ruce. Že by chtěli peníze? Až tak daleko zašla zkaženost kapitalismem? Ne. Chtěli, abychom vytáhli hotovou fotku z foťáku. Mnoho fotoaparátů ve svém životě ještě neviděli. Začaly se zde objevovat až po otevření turistického ruchu čínskou vládou. Ta zde postavila hotýlky a velké hotely. Všude se staví. Za dva roky zde povede cesta, jejíž základy už stojí. Kam se člověk podíval, tam stál jeřáb. S pokročilejší hodinou se zvýšil i počet turistů s velkými foťáky. Ne všichni z toho mají takovou radost jako tato rodinka. Jedna tibetská babička byla agresivní, jakmile spatřila fotoaparát. Ještě před dvěma lety vůbec nevěděla, že něco takového existuje. Šedesát let si žila svým životem. Chodila kilometry kolem modlitebních mlýnků a nikdo ji při tom nefotil. Musí to být krutá změna pro staré lidi. Evropa se do dnešního stavu modernizace dostávala přibližně dvě stě let. Měli jsme čas si zvykat a pro naše babičky to bylo i tak příliš rychlé. V Číně vše proběhlo během čtyřiceti let, v zapadlých oblastech Číny během pěti let. Není divu, že to staří lidé nesou těžce. Na druhé straně, mladí z toho mají radost. A nejen mladí běžní lidé, ale také mladí mniši.

Střet tradice a modernismu

Zatímco ráno na modlitbě jsme viděli dědečky v otrhaných hábitech, přes den jsme všude potkávali mladé mnichy. Každý z nich měl moderní mobil. Na modlitby se jim nechtělo, a tak se potulovali po městečku. Chodili po restauracích a jezdili taxíky. Na první pohled žili mnohem luxusněji než obyčejní lidé. V jedné restauraci se nám naskytl pohled, který přesně vystihl atmosféru tohoto místa. Tři mniši seděli namáčknutí na jedné pohovce, před nimi stál talíř chutně vypadajících nudlí, před každým ležel moderní mobil, pro všechny tam byl připravený velký popelník a ani jeden z mnichů neodtrhl oči od televizoru, ve kterém běžel koncert Michaela Jacksona. A pouze o tři sta metrů dál jsme viděli mladé i staré lidi modlit se způsobem, který musí i zdravého člověka po čase zlomit. Sepnuté dlaně dát nad hlavu, na čelo, na hruď, kleknout si na zem, položit dlaně na zem, bouchnout hlavou o zem, uklouznout celou délku těla po zemi s upaženýma rukama, bouchnout hlavou o zem, zase na kolena, bouchnout hlavou o zem, postavit se a zase dokola. Pod dlaněmi měli lidé hadry, aby si nespálili ruce a pod hadry byla země vyleštěná jako zrcadlo. Celé hodiny po ní lidé "klouzali" svou modlitbu. Byl jsem z tohoto městečka zmatený, že doteď nevím, co si o něm mám myslet. Vládne mu pokrytectví nebo pokrok? Na jedné straně chtějí být Tibeťané nezávislí, žít pasteveckým způsobem života, nestýkat se s Číňany, na druhé straně chce mít každý mobil a internet, každý má motorku, chodí do restaurace a v zimě se stěhuje do vytápěné chalupy. Podaří se v budoucnu skloubit tento současný protiklad? Těžko říct, ale městečko Xiahe nás zaujalo úplně jinak, než jsme čekali. Čekali jsme historii, Tibeťany žijící sto let starým způsobem, modlící se mnichy a náboženskou atmosféru. Namísto toho jsme viděli krutý střet tradice s modernizací. Rozpor touhy zachovat si identitu a žít pohodlně. Mnichy, kteří se toulají po ulicích jako zkušení záškoláci, a rozzlobené staré lidi. Obávám se, že vím, jak tento boj skončí... Bude nám sice líto ztracené tradice, ale nemůžeme jinému nepřát to, bez čeho si sami neumíme představit ani jeden den.

Bajiao - někde to přece jen ještě zůstalo

Odpoledne nám náš řidič navrhl, že nás vezme po okolí. Samozřejmě, chtěl si hlavně přivydělat, ale my jsme mu byli vděční. Vzal nás výš, téměř do 4 000 metrové výšky, kde jsme unikli modernizaci. Tedy alespoň zčásti. První zastávka byla městečko Bajiao. Je to malá osada obestavěná mohutnými hradbami z udusané hlíny. Zvenku jsou zdi plné děr. Náš řidič tvrdil, že byly určené na lebky nepřátel, ale moc jsme mu nevěřili. Zevnitř byly zdi olepené jačími výkaly, které se používají jako palivo, když vyschnou. Uvnitř zdí se nacházejí obydlí se zahrádkami poskládanými k sobě jako puzzle. Vede tudy cestička, která připomíná spíše bludiště. Na zdi se dá vylézt a je z nich krásný výhled na obydlí uvnitř opevnění a na krajinu kolem. Kdysi vedl jediný vchod do městečka přes zdi. Ještě stále tu stojí. Má půdorys ve tvaru nevelkého S a široký je asi půl metru. Pokud by někdo městečko napadl, neměl by šanci projít bez úhony. Uvnitř městečka se kromě lidí schovával i dobytek. Dnes už je přes hradby veden tunel, aby do města mohly i auta a motorky, ale stejně je na tyto zdi úchvatný pohled. Ačkoli je to městečko uprostřed ničeho, stále v něm žijí lidé. Není jich mnoho, ale jsou tam. Pokrytí rychlým 3G internetem je samozřejmostí a mobil a motorku má skoro každý.

Nedaleko odtud se nachází jeskyně. Vedle ní je malá budova, ve které se prodávají vstupenky. Tam jsme dostali baterky a potkali našeho průvodce. Jeskyně je dlouhá téměř dva kilometry a není osvětlená. Za průvodce jsme měli mladého Tibeťana. Uměl docela dobře čínsky, a tak jsem s ním navázal rozhovor. Rok žil na jihu Číny v provincii Yunnan. Vystudoval tam školu, po skončení studií se však vrátil domů. Žije pod skálou spolu s rodinou a přáteli. Dohromady asi patnáct lidí uprostřed krásné přírody. Říkal, že do města se mu nechce. Doma sice nemá mnoho možností, ale život je tam příjemnější. Přivydělává si prodejem vstupného a to mu stačí. Celá oblast začíná být velmi závislá na turistickém ruchu, který se sice teprve začíná rozvíjet, ale už teď zanechává silnou stopu. Práce v této oblasti nebyla. Kromě pastevectví a statusu mnicha, kterého se musí ujmout minimálně jeden člen každé rodiny. Dnes se to mění.

V jeskyni nám ukázal otisk dlaně mnicha, který založil zmíněný chrám Labrang. Uvnitř jeskyně byly umístěné fotky Dalajlámy. Ten totiž pochází z větve tibetského buddhismu, které je tento chrám zasvěcený. Tibetský buddhismus se dělí do pěti velkých větví. Dalajláma pochází z největší, dge-Lugs-pa a oficiálně by měl být nadřazený všem ostatním větvím. Reálně to však neplatilo a neplatí, ne každý si nechá poroučet. Čínská vláda dosadila jako nejvyššího vůdce Tibetu vlastního člověka, ale jak nám mladý Tibeťan řekl, nikdo z Tibeťanů ho neuznává. Vůdcem pro ně zůstává Dalajláma.

Kolem jeskyně seděli v trávě další Tibeťané. Potůček, který tudy protéká, je prý léčivý, proto z něj lidé přicházejí pít a mýt si v něm vlasy. Někteří Tibeťané jsou opravdu strašidelní. Když mají hlavy omotané šálou, jediné, co je z nich vidět, jsou černé oči se svítivými bělmy. Oblékají si několik těžkých kabátů, takže vypadají dvakrát tak velcí, než ve skutečnosti jsou. A když vás tyto postavy sledují při každém kroku, opravdu to není příjemný pocit.

Poslední zastávkou v okolí byl nejvýše položený chrám této oblasti. Naše výprava se musela rozdělit, ženy dovnitř nesměly. Právě byl totiž nějaký svátek, při kterém ženy do kláštera nemohou. Ženská část naší výpravy proto čekala venku mezi pasoucími se jaky. My muži jsme vešli. Jeden mnich nás pozval k sobě domů. Měl krásný nový čistý byteček se zahrádkou, předsíňkou a dvěma ložnicemi. Místa tam mnoho nebylo, žili skromně, ale byt byl zbrusu nový. Mniši uměli obstojně čínsky a také trochu anglicky. V tomto klášteře vládl svatý klid.

Tím naše první zastávka končila. A také našich prvních 1 500 kilometrů: Peking - Lanzhou - Xiahe. Dále jsme pokračovali autem a lodí, letadlo jsme neviděli ještě další dva týdny.

Návštěvu Xiahe jsme zakončili tibetsky - jačím masem pečeným na rozžhavených černých kamenech a napařovanými knedlíky plněnými jačím masem.

Langmusi - město dvou tváří...

Ještě před příjezdem do městečka člověka uchvátí samotná cesta. Tato oblast je snem pro milovníky přírody a zvířat. Všude jsou pastviny plné pasoucího se dobytka. Tibeťané jezdí na motorkách a občas ještě na koních. Na pár místech stojí tibetské stany a zřídka se objeví i malá vesnička. Všude se rozprostírá úchvatná zelená rovina s mohutnými horami na obzoru... Čím více se přibližujeme k městečku Langmusi, tím jsou hory blíže. Toto městečko je totiž skryté v překrásném údolí. Bohužel první, co člověk po příjezdu vidí, není ono údolí, ale nic. Velké nic, jen mrak prachu, kterým se prodírají auta dovnitř a ven z města. Všude se staví. Byli jsme zděšení a báli jsme se, co nás čeká. Měli jsme pocit, jako by nás místo do malebného městečka dovezli na staveniště. Hned po ubytování jsme chtěli jít hledat kyslík, protože jsme měli plíce plné prachu. A tak jsme se rozjeli směrem k protilehlému kopci. Na něm se nachází jeden z chrámů tohoto městečka a za ním stojí na vrcholu kopce tibetské nebeské pohřebiště. I když se mrak prachu po čase rozptýlil, stále jsme měli smíšené pocity. Tibetská obydlí nám až příliš připomínala zpustošená a špinavá obydlí některých romských osad na Slovensku. Číňané vnímají Tibeťany podobně jako našinci romskou populaci. Všude tam byly chatrče bez vody a elektřiny, nepořádek a špína. Vodu na čaj si ohřívali na vlastnoručně vyrobených solárních vařičích. Čím jde člověk výš, tím je dál od chudoby a špíny. Vešli jsme do velkého chrámového komplexu. I ten byl ukrytý pod lešením. Vše se zde předělávalo, protože městečko se opravdu svědomitě připravuje na turisty, kteří sem již začínají proudit. Do jednoho z chrámů nás přivábila hudba. Uvnitř seděla skupinka mnichů a hráli na trouby. Ale fotit se nechtěli. Do chvíle, než si všimli, že jeden člen naší výpravy má téměř dva metry a je to chlap jako hora. To je nesmírně zaujalo a najednou všichni vytáhli moderní mobily a začali si ho fotit. Využili jsme toho a na oplátku jsme si vyfotili chrám i mnichy. Pokračovali jsme ve výstupu do kopce. Občas jsme potkávali malé děti běžící na vyučování do školy, která je součástí chrámu. Malí mniši i malí Tibeťané jsou stejně divocí jako všichni školáci na světě. Dále nás na naší cestě provázelo už jen neuvěřitelné horko. A protože všechny tyto hory jsou nezalesněné, není kam se schovat. V dáli se začalo rýsovat pohřebiště, místo Nebeského pohřbu. Naštěstí žádný nebeský pohřeb neprobíhal, protože to je věc, kterou netoužím vidět...

Nebeský pohřeb

Tibetský nebeský pohřeb je u nás relativně známý, zejména pro svůj brutální průběh. To však není jediný způsob pohřbívání Tibeťanů, i když je nejrozšířenější. Tibeťané mají několik druhů pohřbů: nebeský, vodní, "pozemní", "ohnivý" a balzamování. Někde existuje ještě šestá varianta pro muže, kteří nemají syna ani vnuka. Tělo takového muže se zazdí do domu a tam odpočívá, dokud se v rodině nenarodí mužský potomek. Když se narodí, tělo muže se vyndá a Tibeťané ho nabídnou démonům výměnou za dlouhý život narozeného chlapce.

"Ohnivý" pohřeb je kremace. Avšak tu si mohli dovolit jen bohatí Tibeťané a představitelé církve. Dřeva je v oblastech, kde žijí Tibeťané, málo. Stejně vzácné je i pohřbívání do země, nazvěme ho "pozemním" pohřbem. Země je většinou zamrzlá na kámen a je nemožné do ní kopat. Proto tento pohřeb využívají jen Tibeťané, kteří asimilovali mezi etnické Číňany. A ani tehdy ho nevyužívají často, protože i mezi etnickými Číňany je pohřbívání do země vzácné. Vodní pohřeb je podobný jako Nebeský pohřeb. Tělo se vrátí přírodě. Při vodním se hodí do vody a při nebeském se předá nebesům. Jako takový nebeský pohřeb vypadá? Nikdy jsem neměl odvahu ani příležitost ho vidět, stačilo mi vidět pohřebiště k tomu určené. Ale mělo by to probíhat asi takto: Tělo mrtvého se po třech dnech vezme na pohřebiště, kde ho člověk k tomu určený rozseká na malé kousky. Maso se odtrhne od kostí, kosti se nadrtí a smíchají se speciální směsí mouky, čaje a jačího mléka nebo másla. Všechno se to dá supům, kteří se většinou slétnou. Ne všude se pohřeb provádí až takto důkladně, závisí na oblasti, člověku, který to provádí, ekonomické síle rodiny,... Někdy dotyčný člověk tělo jen "nakrojí", aby ho supi lépe mohli trhat a obrat kosti. Teprve pak tělo nadrtí či spálí. Tibeťané věří, že supi přenesou zbytky člověka blíže k nebesům. Nicméně se stává, že supi nepřiletí a tělo snědí divocí psi nebo jiná zvěř. Hlavně v oblastech, kde průmyslový ruch všech supy vyplašil. I když jsme pohřeb (naštěstí) neviděli, i samotné pohřebiště je jen pro jedince se silným žaludkem. Zápach se šíří všude kolem i přesto, že zbytky těla se po odletu supů spálí. A všude na zemi jsou nástroje, které se k pohřbu používají. Rezavé sekery, nože, nůžky, háky, pily, kladiva,... Sem tam leží zbytek špatně obrané kosti. Opravdu to není příjemný pohled a člověku se z toho zvedá žaludek.

Druhá strana městečka

Po tomto zážitku jsme sešli zpět do údolí a vydali se opačným směrem. Městečko Langmusi má jedno specifikum. Leží na průsečíku dvou provincií - Gansu a Sichuan. To znamená, že během procházky městem se dají vidět až dvě provincie. A každá z provinčních částí tohoto městečka má svůj chrám. Druhá polovina městečka nás mile překvapila. Když člověk projde z jedné provincie do druhé, je to, jako by někdo mávl kouzelným proutkem. Průmyslová výstavba skončila a před námi se objevila dostavěná část města. Tak takhle to bude vypadat o pár let později! Pěkné domky, restaurace, kavárny, bary a obchůdky. Ulice relativně čisté až na všudypřítomný prach, ale bylo ho tady už méně. Člověk si najednou uvědomil, že jednou vše zmizí. Ale pokud budoucnost znamená to, že chudé, špinavé a nuzné chatrče vystřídají hezké nové domky, tak si myslím, že to za to stojí. Nám může být líto, že už to tam není "jako dřív", ale místní jsou možná rádi, že už mají vodu, elektřinu a teplo. Kdo ví. Stavět se v této části nepřestalo úplně. To by nebyla Čína, kdyby se někde přestalo stavět. Ale tato stavba lákala přijít blíž, ne utéct pryč. Uprostřed tři metry vysokého dřevěného koryta, které se vinulo několik desítek metrů, byla naskládaná hlína. Na ní stály desítky mužů a žen s velkými dřevěnými holemi v rukou a hlínu udupávaly a zpevňovaly do městské zdi. Byl to zajímavý pohled, všichni rytmicky bušili do zeminy pod sebou. V této části se nám naskytl ještě jeden netradiční zážitek. Pracující mniši. Zatím všude, kde jsme byli, pracovali místní lidé a mniši se jen procházeli. Tady ne.

Přestože byla procházka touto částí zajímavá, netušili jsme, jak idylický pohled nás čeká dál. Přišli jsme k obrovské louce, na které se pásly ovce, a v trávě odpočívali mniši. Na skále nad loukou se tyčila církevní stavba a skalní průsmyk, kterým tekla říčka s průzračnou vodou. Průsmyk se postupně rozšiřoval do několika set metrů a nabídl nám pohled na neuvěřitelně krásnou roklinu. Místní nám říkali, že je tam stejně nádherná krajina jako v nedaleké přírodní rezervaci. Ale turisté tam nechodí, protože je to daleko a musí se tam dlouho jít. Škoda, že už byl večer. A tak jsme se místo procházky vydali na večerní modlitbu, která měla za chvíli začít.

Hádající se mniši

Městečko Langmusi je poutním místem a chodí sem mniši z mnoha koutů světa. A i nyní jich zde bylo nepočítaně. Modlitba byla zajímavá, protože to byl typ modlitby, který probíhá jako hádka. Mniši seděli ve skupinkách, kromě jednoho, který stál a všem něco razantně vysvětloval. Bouchal si při tom rázně do dlaní. Jedna místní slečna nám vysvětlila, že takto probíhají i zkoušky na vyšší církevní post. Mniši musí posluchače energicky přesvědčit o dané pravdě a při tom tleskat dlaněmi. Byl to zajímavý pohled a mniši si to zjevně užívali také. Viděli jsme, že většinu z nich tato hravá forma modlitby baví. I když byli i tací, kteří se zašívali do koutů, aby je nikdo neviděl. I když jsme se po příjezdu do městečka Langmusi báli, co nás čeká, nakonec nás mile překvapilo.

Songpan – jačí město

Poslední zastávka naší cesty časem bylo Songpan. Město, kde se už nestaví. Tady už je vše postavené a opravené. Každá ulice je pěkně zrekonstruovaná, člověk se může procházet buď po té hlavní, která je plná obchůdků a suvenýrů, nebo zabočit do malých bočních uliček. Tam je množství restaurací, čajoven a míst plných života. Trhy, obchody, řemeslníci na ulici,... Zdejší lidé si už na turisty zvykli. Proto zde cizinci nepůsobí tak rušivě, jako v místech, kam turistický ruch teprve přichází. Songpan návštěvníka zaujme svou čistotou a smyslem pro estetičnost. Jen všude rozvěšené sušené maso může působit trošku kontrastně. Jačí maso je zdejší pochoutka a obrovské turistické lákadlo. Prodávají ho v každém druhém obchodě. Plece, žebírka, uši, pysky, celé hlavy, vnitřnosti, varlata, penis,... Vše z jaka zde visí sušené a připravené k ochutnání. Mnoho z těchto pochoutek má prý léčivé účinky, nejvíce nám vnucovali jačí intimní partie, které údajně zvyšují mužství. V některých částech města se člověk cítil zvláštně - na místním masném trhu se kvůli obrovskému zápachu nedalo dlouho vydržet. A pohled to také nebyl příjemný. Na druhé straně, jsou to místní speciality, a když si je člověk objedná v restauraci, může být mile překvapen jejich chutí. Vůně jačího masa je netradiční a specifická. Stejně jako chuť jačího mléka, jogurtu nebo másla. Songpan je zkrátka jačí město.

A je tma

Město Songpan má ještě jednu zvláštnost. Má velké problémy s elektřinou. Několikrát za den v celém městě vypnou proud. Je lepší mít s sebou baterku. Procházka večer během pravidelného výpadku proudu má však zajímavou atmosféru. Všude se najednou rozsvítily svíčky. Od malých obchůdků a restaurací až po větší západní kavárny a supermarkety. Téměř všude svítily svíčky. Občas bylo někde i elektrické osvětlení, ale to jen v garážových firmách, protože generátor na výrobu elektřiny je velmi hlučný. I když je městečko Songpan už turisticky rozvinuté, člověk zde nesmí očekávat luxusní hotely, jaké by našel například v centru Šanghaje. Stále je to vnitrozemská Čína a zahraničních turistů sem nejezdí mnoho. Většinou jsou to studenti nebo zkušení cestovatelé, kteří touží po troše dobrodružství. My jsme se o tom přesvědčili už při snídani. Podávali nám rýžové kaše. To není nic výjimečného, ​​rýžová kaše je tradiční snídaní v Číně. V této však nebyla žádná rýže. K ní nám znuděný číšník vytáhl s nezájmem z kapsy u kalhot jedno vajíčko pro každého a na stůl položil talíř čínských knedlíků – mantou, které slouží jako příloha. Z tohoto zážitku se těšili hlavně ti členové výpravy, jejichž žaludky si potřebovaly odpočinout od stravy složené hlavně z jačích specialit.

Songpan je známý mnoha věcmi. Kdysi to bylo město důležitých historických událostí, dnes je to město přírodní turistiky. Nejčastěji sem lidé jezdí na výlety po okolí na koňském hřbetě. V samotném městečku je několik malých firem zabývajících se touto turistikou a je možné je najít také předem přes internet. Každý si může pronajmout koně a průvodce, případně i stan. V nabídce je mnoho druhů jezdeckých túr, od jednodenních až po dvoutýdenní. Je možné jezdit po okolních pastvinách nebo jet navštívit termální prameny, kterých je zde několik. Místní koníci jsou dobře vycvičení, takže se klidně pasou, dokud si jezdec vychutnává horkou koupel. Songpan je přitažlivý také dvěma přírodními rezervacemi v okolí. Jsou to jedny z nejkrásnějších přírodních rezervací v Číně - Zhangjiajie a Huanglong (Žlutý drak). My jsme se vydali do Žlutého draka, protože je méně známý a tím pádem je tam také mnohem méně turistů.

Kouzelný dech Žlutého draka

Čínské přírodní rezervace nejsou místa, kde by byl člověk sám uprostřed divoké přírody. Příroda tu sice je, ale jsou v ní stovky lidí. Chodí se v davu. A to zejména během sezóny, ale i mimo sezónu se člověku nestane, že by byl úplně sám. Číňanů je zkrátka mnoho. Přírodních rezervací je v Číně sice také dost, ale ne natolik, aby se tam ti lidé ztratili. A cestování je dnes v Číně velmi populární. Tato přírodní rezervace dostala své jméno podle žluté půdy, na níž se nacházejí stovky malých jezírek s průzračnou vodou. Celý terasovitý vrch hraje nádhernými barvami uprostřed hor a lesů. Čím je člověk výš, tím je příroda krásnější a jezírka početnější. A lidí ubývá. Na vrcholu kopce je i malý buddhistický chrám. K parku vede lanovka, každý si může vybrat, zda chce jet lanovkou tam i zpět, nebo jen jednu cestu. A stojí za to vybrat si jen jednu cestu, protože pod lanovkou je málo lidí, turisté jsou na to příliš líní. Nevědí, o co přicházejí. Občas stojí u silnice pavilon a krásný výhled dotváří vysoká hora naproti. Je možné zde vidět vodopády, kaskády, terasy, neuvěřitelně zachované dřeviny popadané v tak průzračné vodě, že je vidět každý otvor ve dřevě. Celý park je těžko dostupný, je třeba k němu jet několik hodin autem přes hory, které dosahují až 2 000 metrů. Výhledy z nich jsou však stejně úchvatné jako samotný park. Vedle cesty je možné vidět pasoucí se jaky nebo kozy. I rostliny v těchto oblastech lákají nejednoho botanika. Květiny, které u nás není možné spatřit, zde rostou na každém kroku.

I cesty časem mají konce

Cestu Xiahe – Langmusi - Songpan doporučuji každému. Je zážitek vidět vývoj těchto oblastí, do kterých se před deseti lety ještě nikdo neodvážil. Rozpor nadšení a zklamání, klidu a napětí, lítosti a očekávání si každý může nakonec vyjasnit v přírodní rezervaci, která dokáže uklidnit duši. Jen je třeba splnit dvě podmínky. Jet co nejdříve, protože Čína se mění příliš rychle. A jet mimo sezónu, protože lidé z našich končin nejsou zvyklí na davy Číňanů, které se zde v létě mohou nacházet.

Zajímá vás Čína? Pak vám mohu posílat zajímavé informace newsletterem.

Autor: Pavel Dvorak | pondělí 3.4.2017 16:25 | karma článku: 11.41 | přečteno: 591x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 18.43 | Přečteno: 423 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 579 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 472 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 19 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1351

Organizujem netradičné, unikátne, spoznávacie, ale aj dobrodružné expedície na čínsky vidiek a do prírody v malých skupinách na mojich stránkach www.cestycinou.sk

S čestinou mi pomáha copywriterka Kateřina Vlčková.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...