Černé taxíky

Pokud někdo někdy cestoval po Číně, tak určitě zažil křičící davy lidí stojící před vlakovými nebo autobusovými stanicemi. Většinou křičí čínsky, ale když vidí cizince, začnou volat jediné anglické slovíčko, které znají: „TAXI!“ 

Pochopitelně to nejsou oficiální taxislužby, ale černé taxíky, jak je v Číně také nazývají. Snažím se jim vyhýbat, ale někdy to zkrátka není možné. Cestování s nimi je nezapomenutelný zážitek.

Takoví chlapíci se dají shrnout jedním slovem - spekulanti. Nejsou to jednotlivci, kteří si jdou přivydělat pár drobných, ale celé bandy, které spolu spolupracují a mají různé dohody. O těch dohodách samozřejmě nikomu neříkají, a tak člověk často neví, co se bude dít.

Cestoval jsem ze Šanghaje do malého malebného městečka Huaian. Je sice nedaleko Šanghaje (čínské nedaleko = 500 km), ale je poměrně komplikované se tam dostat. Stále neexistuje vlakový spoj, a tak se musí jet několik hodin autobusem nebo letět letadlem. Letecký spoj tam letí jen jednou denně a je to to nejmenší letadlo, v jakém jsem kdy seděl. Při poslední cestě do Huaianu mi tři hodiny před odletem najednou oznámili, že je můj let zrušený. Musel jsem narychlo vymyslet, jak se tam do večera dostanu. Nejrychlejší cesta byla rychlovlakem do nejbližšího města, což je Nanking, bývalé císařské hlavní město, a pak se nějak dostat do Huaianu. To už je na Čínu opravdu za rohem, jen 200 km. Když jsem dorazil do Nankingu, byla půlnoc a ráno jsem měl být v Huaianu. Jedinou možností byl černý taxík. Nechal jsem se tedy odchytit jednou paní a začali jsme spolu smlouvat o ceně. Naštěstí jsem věděl, jakou cenu si mám domluvit, protože mi to předem prozradil tamější šéf fabriky, za kterým jsem jel. Doporučil mi, že tuto 200 km trasu si mám domluvit za 500 RMB malým osobním autem. Protože jsem věděl, na jakou cenu se mám dostat, šlo smlouvání hladce. Přišli jsme k autu, pro jistotu jsem si vyfotil SPZ, poslal fotku manželce a mohli jsme vyrazit.

Jenže na kraji města najednou řidič zastavil na odlehlém parkovišti, kde stály různé dodávky a mnoho podezřelých lidí. Řidič vystoupil z auta a začal se s někým dohadovat. Vystoupil jsem, abych si je vyslechl. Ukázalo se, že si budu muset přesednout do dodávky. A ještě k tomu chtěl zaplatit předem. Moc se mi do toho nechtělo, ale vyjednávat s patnácti spekulanty v půl jedné ráno na okraji Nankingu není zrovna jednoduché. A kromě toho jsem se do města potřeboval dostat co nejdřív. Vyhádal jsem si alespoň místo vedle řidiče, protože vzadu v dodávce nebyly ani sedačky. Byla to sice pěkná a čistá dodávka, ale nákladní.  Měli jste slyšet ty Číňany, kteří přišli po mně, a řidič je chtěl usadit. Strhla se obrovská hádka. Zaplatili mu a za to jim dal dodávku bez sedadel?! To mají sedět všichni na podlaze?! Po půlhodině hádání uspěli podobně jako já. Všichni se museli spokojit s dodávkou a její plechovou podlahou, pokud se chtěli v tu noc dostat do Huaianu. Vyšel jsem z toho nejlépe, a tak jsem se raději tvářil, že neumím čínsky.

Cesta byla dlouhá. Dorazili jsme do městečka až po čtvrté hodině ráno. Důvodem nebyla stará dodávka, ale náš řidič. Rozhodl se dělat cestou různé zastávky. Například ve fabrice na dřevo, kde se mu zdálo, že dvě hodiny ráno je nelepší čas na to krást nějaké desky. Ty pak nakládal do auta. V dodávce se ale zvedla velká vlna nevole, a tak toho raději rychle nechal. Přece jen už neměl svých patnáct spekulantů vedle sebe, ale jen deset rozzlobených klientů.

Pokud je to jen trochu možné, je dobré se černým taxíkům vyhýbat. Ať se člověk snaží jakkoli, ve většině případů nakonec vyhrají a člověka nějak okradou. A to i Číňany, není to problém jen bílých tváři. Už se mi stalo, že mi jeden řidič zastavil uprostřed dálnice, kde nebyla ani noha, a řekl, že pojede dál jen v případě, že mu dám částku, kterou původně požadoval. A tak moje dlouhé smlouvání, které jsem s ním absolvoval na letišti, padlo celé nazmar. Někdy se stane, že člověk natrefí na milou duši, ale taxikáři jsou většinou jen taxikáři.

Zajímá vás Čína? Pak vám mohu posílat zajímavé informace newsletterem.